S rozvojem podnikání, obchodních vztahů i bankovnictví došlo i v našich podmínkách k opětovnému využívání institutu směnky při poskytování bankovních a obchodních úvěrů a jako prostředku zajištění závazků.

Výhodou směnky je, že je cenným papírem, který může být jednoduchou formou sepsán, přičemž k jeho preciznosti a platnosti postačí dodržet jen několik přesně stanovených formálních náležitostí.

Směnka se uplatňuje především jako efektivní bezhotovostní platební prostředek. Její název je odvozen ze skutečnosti, že směnku je možné směnit za peníze. Takový instrument tedy může napomoci třeba k odstranění trendů, kdy věřitelé v nedůvěře k obchodním partnerům požadují platby předem, nebo v hotovosti při dodávce služeb a zboží. Směnkou si totiž může věřitel snadno a poměrně spolehlivě pojistit na dobu mezi vznikem závazku a datem platby riziko, že dlužník svému závazku dobrovolně nedostojí. Na směnce se za její zaplacení může za dlužníka jednoduchou formou, a to pouhým jejím podpisem, zaručit za zaplacení jiný subjekt (avalista), na kterém lze placení nezávisle vymáhat. Směnku lze jednoduchou formou úplatně převést na jiného (indosovat) nebo se stručnou směnečnou žalobou domáhat přisouzení práva na zaplacení směnky, t.j. vydání tzv. směnečného platebního rozkazu, k jehož vydání jsou věcně příslušné krajské soudy. Pří tom je výhodou, že místně příslušný není k žalobě výlučně jen soud podle sídla (bydliště) dlužníka, ale je dána možnost volby soudu i podle místa platebního, t.j. podle místa, kde je směnka splatnou.

Základní právní normou pro využití směnek je zákon směnečný a šekový č. 191/50 Sb., ze dne 20.12.1950, ve znění pozdějších změn provedených zák. č. 29/2000 Sb. a 296/2007 Sb.

Směnečný zákon jednoznačně stanoví náležitosti směnky, ale tuto přímo nedefinuje. V teorii je pak nejčastěji směnka definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek směnečného dlužníka zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku a zabezpečující jejímu právoplatnému majiteli právo vyžadovat toto plnění od toho, kdo se na směnce podepsal.

Právní úprava směnečné problematiky je charakterizována dvěma základními principy. První (tzv. princip bona fide) poskytuje ochranu poctivému nabyvateli směnky, jednajícímu v dobré víře a v souladu se zásadami poctivého obchodního styku. Druhý směřuje nekompromisně proti směnečnému dlužníku, který směnku podepsal – tzv. princip směnečné přísnosti (Rigor cambialis), zdůrazňující abstraktní a nesporný charakter směnečného závazku.

Směnečný závazek je zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku (kauza směnky). Protože se však vystavení směnky opírá o určitý důvod, zpravidla mající původ v obchodním smluvním vztahu, rozlišují se směnky podle účelu ke kterému slouží. Jednak jsou to takové, které na základě dohody smluvních stran slouží jako platidlo, kdy v obchodním vztahu dochází k placení směnkou (tzv. směnky pro soluto). Směnka je dlužníkem vydávána na splnění dluhu. V takovém případě původní smluvní závazek dlužníka zaniká a je nahrazen zcela novým závazkem směnečným. Další skupinu představují směnky, které nejsou platidlem, nýbrž nástrojem placení (tzv. směnky pro solvendo). Existující kauzální závazek je pouze zkvalitněn, aniž by se sama tato skutečnost nějak dotkla existence původního smluvního závazku zaplatit. V takovém případě jak závazek smluvní, tak i závazek směnečný existují souběžně, vedle sebe, přičemž zaplacením směnky věřiteli zanikají oba.

Nejvíce se zřejmě používají směnky, které slouží jako prostředek zajištění kauzálního závazku, tzv. zajišťovací směnky (směnky garanční). Slouží jako prostředek zajištění, ovšem zachovávají si svoji povahu abstraktnosti a nespornosti, protože na rozdíl od zajišťovacích závazků / jako např. ručení / nejsou vůči zajišťovanému závazku ani akcesorické (t.j. vztah úzké závislosti na zajišťovaném závazku) ani subsidiární (t.j. plnění nemusí být věřitelem nejprve požadováno po hlavním dlužníku a teprve když neplní tak podpůrně na dalších osobách). Proto se v případě garanční směnky nejedná o zajišťovací závazek, nýbrž o prostředek zajištění závazku. Velmi často jsou vystavovány jako směnky neúplné, nebo-li tzv. blankosměnky neboli biankosměnky.

Zákon směnečný a šekový stanoví zvlášť náležitosti pro směnku cizí a zvlášť pro směnku vlastní. Na prvý pohled jsou oba druhy od sebe snadno rozeznatelné podle formulace směnečného prohlášení. Jedná-li se o příkaz k zaplacení (někomu jinému, t.j.cizímu), jedná se o směnku cizí - Za tuto směnku zaplaťte. Pokud se jedná o příslib zaplatit (t.j. vlastní slib výstavce), jedná se o směnku vlastní – Za tuto směnku zaplatím.

Jak směnka vlastní tak směnka cizí musí obsahovat tyto náležitosti: označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v jazyku ve kterém je tato listina sepsána, údaj splatnosti, údaj místa kde má být placeno, jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno, datum a místo vystavení směnky a podpis výstavce. Zatímco vlastní směnka kromě toho musí obsahovat bezpodmínečný příslib výstavce zaplatit určitou peněžitou sumu, tak směnka cizí musí obsahovat /na rozdíl od směnky vlastní/ bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou sumu a jméno toho kdo má platit (směnečníka).

Z uvedeného plyne, že na směnce vlastní zásadně existují dva subjekty – ten kdo podepisuje příslib zaplatit (výstavce směnky vlastní) a ten komu má být placeno (majitel směnky).

Na směnce cizí figurují zásadně subjekty tři: ten kdo podepisuje příkaz k zaplacení (výstavce směnky cizí), ten komu je příkaz určen (směnečník) a ten komu má být placeno (majitel směnky). Na směnce cizí však ve dvou případech mohou figurovat pouze dva subjekty. V případě, že je týž subjekt uveden zároveň jako výstavce směnky cizí a současně jako majitel směnky (nebo je namísto toho uveden výraz na řad náš vlastní) – jedná se o tzv. směnku cizí na vlastní řad. Pokud na směnce cizí je uveden týž subjekt jako výstavce směnky cizí a současně jako směnečník; tedy pokud takto výstavce zastírá, že příkaz k zaplacení je určen jemu samotnému – jedná se o tzv. zastřenou směnku vlastní.

Pokud je směnečná listina, ať už se má jednat o směnku vlastní či směnku cizí vydána úmyslně neúplná (např. bez uvedení konkrétní částky) jedná se o blankosměnku.

JUDr. Jaroslav Nejtek